• Výkřiky do tmy

    Odpuštění

    Otázka zdraví je pro mne nekonečné téma. A rozhodla jsem se, že nebudu mlčet, personalistům navzdory.Protože rozbouřil-li tenhle neznámej web nejedno personální oddělení, je velká šance, že mé myšlenky bude číst i někdo v kom zarezonují.Tak dlouho jsem žila v bublině „Musíš, nesmíš, měla bys, máš věk na tohle a támhleto, na tohle už věk nemáš…”, až jsem zapomněla na své sny, touhy a přání. Je to mazec, ale letos je to deset let od maturity s naším heslem „Kouknu a vidím”. Čas nevrátím, osud nezvrátím, ale rozhodla jsem se, že sny, které jsem měla kdysi, zejména když ve mně přetrvaly a co víc, jsou díky Covidu už i zcela opodstatněné, nikoli mým rozmarem, tyto sny si…

  • Výkřiky do tmy

    Víc srdcem…

    Řeším nějaký osobní věci. Obrazně řečeno, mám všeho po krk a mnohý bych raději neviděla.Moje tělo pouze zrcadlí moji duši. A duši vůbec nezajímá, že teď se mi to fakt nehodí.Není toho málo, co mne trápí, ale to není dnešní point. I když. Kultura v určitým režimu funguje a já si dnes zašla, jako teď často, pročistit hlavu na Vyšehrad. To místo ve mně probouzí vzpomínky na dětství na Špilberku v kombinaci s gotikou Petrova.Dnes na letní scéně Studia Dva zpívala, za klavírního doprovodu Ondry Hájka, Monika Absolonová. Seděla jsem na hradbách, čuměla v tichosti na Prahu. A jen byla. Všechny emoce byly mnohem silnější, protože jsem je vnímala pouze sluchem. Nerozptylovalo mne okolí, lidé, jeviště… Za zvuku potlesku se mi lesky oči. To se tak…

  • Výkřiky do tmy

    Černé nebe

    Jsem holka z Moravy. A nemám důvod se za to stydět. Myslím, že na to, že jsem prožila dvaadvacet let v Brně, v podstatě jsem tam nejčastěji, světe div se, po necelým roce “rožni” zcela přirozeně přešlo na “rozsviť”. A to, i když jsem zrovna na Moravě. “Su” už taky není tak časté, šalina přetrvává, zejména proto, že když už s ní jedu, mám takovou radost, že tramvaj jde mimo mě.A protože jsem z Moravy, mám tam přátele a rodinu. Takže když se Českem prohnalo tornádo a srovnalo se zemí některé vesnice, neměla jsem daleko k odvozu do IKEMU. Celou noc jsem nespala, sledovala radar a snažila se dostat jakoukoli odpověď od…

  • Výkřiky do tmy

    Brno

    Domov…  každý si pod tímto slovem představí něco jiného. Někdo svůj útulný byt či dům, kde je uklizeno, vonná svíčka hřeje na duši a příjemná deka na těle. Police zdobí knihy a diskografie, na zdech je spousta fotografií… Domov. Pro mnoho lidí.  V dětství jsem nikdy neměla zařízený svůj pokoj podle mých tehdejších dizanjnerskejch snů, takže když jsem se přestěhovala do malé pražské garsonky, měla jsem představu, že nyní si konečně tvořím domov. Nebyla to tak úplně pravda.  Protože kdykoli přijedu do Brna, už hlavas je jinej, než všechna ostatní vlaková nádraží. A že jsem jich už zažila!  Ve chvíli, kdy v Brně vystoupíte z vlaku, zažíváte povětšinou pouze jednu ze dvou emocí. Buď: „Proboha! Jak tady může někdo bydlet?“ No a nebo: „Hurá!” Jaký pocit se pokaždé objeví ve mně, je asi jasný.  Snažím se do Brna…

  • Výkřiky do tmy

    Růžový čtvrtek

    Dnešní den byl výjimečný. Do Česka se na chvíli zaletěla podívat Martina Formanová. A pár hodin věnovala i svým čtenářům. Autogramiády jsou vždy milým setkáním, když se netěšíte jen na produkt, ale především na konkrétního člověka. Nebudu zde recenzovat Nalakuj to narůžovo. Protože na knihu si musí udělat každý čtenář názor sám. Stejně jako u muziky, filmu, jakékoli formy umělecké činnosti, výsledek si najde své příznivce, ale i zaryté odpůrce, kteří mnohdy nevědí, co kritizují, ale hejtují z principu. Dyť „ta od Formana”, že jo! Hovno! Ta. Má jméno! Martinka je neuvěřitelně skromná, pokorná a typicky česky – umí se (nevědomky) podceňovat. Bylo mi ctí strávit čas ve společnosti tak…