Výkřiky do tmy

Odpuštění

Otázka zdraví je pro mne nekonečné téma. A rozhodla jsem se, že nebudu mlčet, personalistům navzdory.
Protože rozbouřil-li tenhle neznámej web nejedno personální oddělení, je velká šance, že mé myšlenky bude číst i někdo v kom zarezonují.
Tak dlouho jsem žila v bublině „Musíš, nesmíš, měla bys, máš věk na tohle a támhleto, na tohle už věk nemáš…”, až jsem zapomněla na své sny, touhy a přání.
Je to mazec, ale letos je to deset let od maturity s naším heslem „Kouknu a vidím”. Čas nevrátím, osud nezvrátím, ale rozhodla jsem se, že sny, které jsem měla kdysi, zejména když ve mně přetrvaly a co víc, jsou díky Covidu už i zcela opodstatněné, nikoli mým rozmarem, tyto sny si chci splnit. Z mnoha důvodů. Ale nechci nic zakřiknout, takže více třeba v srpnu.
Rok 2021 je a bude u mě rokem změn, spousty slz, bolesti (i fyzické), niterné potřeby přijmout (opět) život tak, jak se odehrává. Často je mi ze mě smutno, ale Země asi ví, proč tady ještě jsem. Zda to má smysl.
Já tady nejsem od toho, abych soudila Boží záměry, ale vím, že jsem Boha nejednou rozesmála. To tak je, když sdělíte svý plány.
Cejtím, že je ve mně neustále kus malého dítěte, které potřebuje zažít emoce, nové pocity, mít zážitky a je smutný, když se mu něco nedaří. Chvíli se vzteká, brečí. Ale pak si otře sopel a jde to zkoušet zas a znova.
Ale aby se tohle vše v mým životě mohlo dít, měla jsem nekonečnou potřebu odpustit. Tahle nutkavá emoce je ve mně celý život a všeobecně se příliš nesetkává s pochopením. „Kolikrát si necháš ještě ublížit?” „Stojí ti to za to?” „Proč sebou necháš manipulovat a vymetat?” „Neváží si tě, zapomeň na ni!”
Víte, ale život je sakra krátkej na to, abych se na někoho zlobila. I když na to mám právo, i když všechny dobře míněný argumenty chápu. Ale já to tak jako mnozí neumím.
To neznamená, že zapomínám. Vůbec ne. Ale odpouštím. Ti lidé to mnohdy neví, prostě a jen proto, že mě ve svých životech nepotřebují, a tak je jim to jedno.
Ale to už je jejich život a já nemám právo jim do jejich světa zasahovat, když o tonestojí. Ale to neznamená, že nemají dveře otevřený do mého srdce. Mají.
Jen díky odpuštění se můžu zbavit mnoha symptomů, který mi fakt otravují život. Pouze spolu s odpuštěním mizí sebelítost, rány se pomalu hojí a já mám šanci růst.
Velmi symbolicky jsem poslední cígo típla v den, kdy jsem kouřit před rokem začala. 
Ta loňská cigareta měla, kurva, důvod za kterej jsem nikdy neslyšela ani neupřímný promiň. Ale přesně pro tento moment ve mně zažehl plamen – odpouštím ti.
Dost mi v nynější motivaci pomohla věta velmi inspirativní ženy: „Cigareta za moje rozladění nemůže a cigareta moje sračky nevyřeší.” Obyčejná věta mezi řečí, od neobyčejný bytosti a můj vnitřní wow efekt. Tolik pravdy!
A nejvíc dojemnej moment? Dnešní mail, aneb když se z absolventský práce stane, a snad teď nepřeženu, přátelství s podanou rukou. Tak citlivě a samozřejmě. Rozbrečelo mě to! Děkuju!!!
A odpustila jsem i personalistům, kteří tohle čtou. Snad jen – já psát rozhodně nepřestanu.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.