Výkřiky do tmy

Víc srdcem…

Řeším nějaký osobní věci. Obrazně řečeno, mám všeho po krk a mnohý bych raději neviděla.
Moje tělo pouze zrcadlí moji duši. A duši vůbec nezajímá, že teď se mi to fakt nehodí.
Není toho málo, co mne trápí, ale to není dnešní point. I když.

Kultura v určitým režimu funguje a já si dnes zašla, jako teď často, pročistit hlavu na Vyšehrad. To místo ve mně probouzí vzpomínky na dětství na Špilberku v kombinaci s gotikou Petrova.
Dnes na letní scéně Studia Dva zpívala, za klavírního doprovodu Ondry Hájka, Monika Absolonová. 
Seděla jsem na hradbách, čuměla v tichosti na Prahu. A jen byla. Všechny emoce byly mnohem silnější, protože jsem je vnímala pouze sluchem. Nerozptylovalo mne okolí, lidé, jeviště… Za zvuku potlesku se mi lesky oči. To se tak stává, když je ve mně i kolem mně plno pocitů. Někde se to projevit muselo.
Nevšední, jedinečný zážitek.

Mám pocit, že mě transformoval do dalšího levelu. Proto o tom píšu! Vnitřní chaos a panika se ve mně uzemnila. Minimálně po celej zbytek dne, večera a noci.
Víc srdcem, přátelé. Víc srdcem. Jde to. Funguje to. Je to jiné, ale když se mi podařilo upozadit strach, nebylo to horší. Nebo lepší. Jednoduše se celý proces odehrával a já se jím nechala unášet. Došlo mi mnoho souvislostí. Nejsou veselé. Ale jsou. A nemá smysl, abych se tvářila, navíc sama před sebou, že se vše má jinak. Ono mi to pak mé zrcadlo vrací.
A nebojí se bejt důrazný, když má pocit, že nevnímám. Bum. Ťafka. Vnímám, oukej?

V průběhu koncertu začala bouřka a s ní můj další progres. Šla jsem sama a v samotě Vyšehradem domů. Vidina otevřenýho okna v bytě mi přišla v danej moment komická. Co taky s tím? Fakt, kterej nezměním. Kéž to schytá jen koupelna. Haha!
Blesky a hromy v totální tmě mi už tak komický nepřišly. Nejdřív jsem měla potřebu to řešit. Jako ty borderky, ke kterým se často přirovnávám. Ale pak jsem potkala Československýho ovčáka a vyklidnila jsem se… A co… Třeba se tím mám něco naučit? Kontrolovat byt před spontánním odchodem? Důvěřovat osudu, že všechno bude dobrý? Uvědomit si křehkost života?

Šla jsem cestou necestou, neviděla na dva kroky dopředu, telefon jsem měla skoro vybitej a Watchky nastavený v režimu “voda”. Víc už v mé moci nebylo. Rovný vlasy skončily v módu “utopeno”, šaty jsem průběžně (zcela zbytečně) ždímala. Běžně bych byla psychicky někde u konce, ale já začala vnímat, že tohle je jakýsi začátek. Že potřebuju mít plný tenisky vody a písku, vypadat příšerně, vnímat jak kanály nepobírají slejvák, takže nemusím vybírat cestu. Všechny cesty vedly deštěm po kotníky. Jediným světlem byly blesky.
Muzika dávno utichla, venku by se procházel jen naivní idiot, a tak jediným zvukem byly hromy. Prásk. Smála jsem se.

Dyť vo co doopravdy jde? Že budu doma prát a sušit i peníze? A co? Tenhle den byl o transformaci. Proto si jej sem odložím. Zřejmě se k němu budu vracet. Neporučíš větru, dešti… Ale těchto sedm kiláků bylo jiných. Nevím, kolikrát za život zažiji něco tak hlubokýho, niternýho. Ach!
Den, kterej vypadal jako procházka s trochou kultury, dnešek mě dostal nenásilně a bez patosu k sobě samotné.

Kéž by tento zážitek nevyšuměl v chaosu dalších dnů. Kéž by. Jsem tak moc vděčná a… Myslím, že strachu dovolujem mnohem víc, než si zaslouží.
Je jen na nás a našem egu především, jak velkej manévrovací prostor v našem životě ten pitomec, strach hrající si na Boha vybojuje. Ale jedno vím jistě.
Život není boj, život je o přijímání, odpouštění, smíření. To vše ale nejde vnímat zahlcen ruchy. Rozhodně je to cesta, kde dostává prostor víc srdce, což vám duše lajkne. Fakt!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.