• Výkřiky do tmy

    Odpuštění

    Otázka zdraví je pro mne nekonečné téma. A rozhodla jsem se, že nebudu mlčet, personalistům navzdory.Protože rozbouřil-li tenhle neznámej web nejedno personální oddělení, je velká šance, že mé myšlenky bude číst i někdo v kom zarezonují.Tak dlouho jsem žila v bublině „Musíš, nesmíš, měla bys, máš věk na tohle a támhleto, na tohle už věk nemáš…”, až jsem zapomněla na své sny, touhy a přání. Je to mazec, ale letos je to deset let od maturity s naším heslem „Kouknu a vidím”. Čas nevrátím, osud nezvrátím, ale rozhodla jsem se, že sny, které jsem měla kdysi, zejména když ve mně přetrvaly a co víc, jsou díky Covidu už i zcela opodstatněné, nikoli mým rozmarem, tyto sny si…

  • Výkřiky do tmy

    Víc srdcem…

    Řeším nějaký osobní věci. Obrazně řečeno, mám všeho po krk a mnohý bych raději neviděla.Moje tělo pouze zrcadlí moji duši. A duši vůbec nezajímá, že teď se mi to fakt nehodí.Není toho málo, co mne trápí, ale to není dnešní point. I když. Kultura v určitým režimu funguje a já si dnes zašla, jako teď často, pročistit hlavu na Vyšehrad. To místo ve mně probouzí vzpomínky na dětství na Špilberku v kombinaci s gotikou Petrova.Dnes na letní scéně Studia Dva zpívala, za klavírního doprovodu Ondry Hájka, Monika Absolonová. Seděla jsem na hradbách, čuměla v tichosti na Prahu. A jen byla. Všechny emoce byly mnohem silnější, protože jsem je vnímala pouze sluchem. Nerozptylovalo mne okolí, lidé, jeviště… Za zvuku potlesku se mi lesky oči. To se tak…