Výkřiky do tmy

Co mě Covid naučil?

Ve vzduchu voní léto, města začala žít, chaty a chalupy jsou plné radosti, humoru, grilovaček. Kdo má možnost, napustil bazén. Dětem pomalu ale jistě začínají prázdniny! Svět je plný barev.
Ale taky totálně rozdělené společnosti. Hitem sociálních sítí jsou fotky ramen s náplastí, mediální masáž na téma dobrovolné očkování rozjely všechny televizní stanice.
A nikoho nezaráží věty: „Chci na dovolenou!“ „Chybí mi kultura.” „Chci navštívit své rodiče.” Všechny tyto spoty končí hláškou: „Udělejte tečku za Covidem, nechte se očkovat.” Aha? Já se nemám očkovat kvůli svému zdraví, zvláštní.
A pak tady máme protipól, kdy se Covid sype nad Brnem z letadla, lidi jsou očipovaní a já nevím co všechno… Ať si každej věří čemu chce, šmarja!
Já vždy říkala jediný. Vakcína je každýho volba. Nikde nevykřikuji, zda jsem anebo proč nejsem očkovaná proti rakovině děložního čípku. A nikoho to dokonce ani nezajímá, chápete to?
Ve společnosti není citlivější téma, otázka na Covid očkování je naprostej standard diskuze. Chvíli se tleská jedné straně, pak zase získává obdiv druhá skupina. Bizár!

Kolik lidí ale pod rouškou výměny ministrů zdravotnictví zaregistrovalo snahu protlačit Novelu zákona o veřejném zdraví?
Druhý pokus, který je dnešním tématem sněmovny již rezonuje společností. A tak se od devíti hodin v Praze protestuje. Pod hlavičkami různých organizací a hnutí. Ačkoli je rozvolněno, den před protesty Ken a jeho kámoši vydal omezení pokojně se shromažďovat, kde MZ zase utáhlo… Roušky! Né, vůbec nikoho přece ta spojitost nenapadne, jsme úplně slepí a blbí, tak určitě!

Covid mě naučil mnohem více hlídat a zajímat se o politické dění. Covid mne naučil navštěvovat web (nejen) ministerstva zdravotnictví. Covid mě naučil vnímat i projevy demokraticky zvolených poslanců, kterým bych běžně nevěnovala svůj čas a nehodila hlas ve volbách. Vystoupit ze svý sociální bubliny má hodně do sebe!
Covid mne naučil bejt vědomá a bdělá. Covid éra mi ukazuje, jak málo stačí lidem, aby upozadili svoje racionální názory (ať jsou jakékoli) a jak snadná je manipulace s davem.
Díky lockdownům jsem zažila pocit proher, na všech frontách. Poprvé v životě. Všechno je jednou poprvé.
A co už? Dokud nejde o život…

I přes krásu léta, dlouhé dny plné světla, které miluju, ruch, kavárny, zahrádky a kulturu, která ožila… Já v sobě cítím, jak prchavé tyto všechny okamžiky jsou.

Věřím, že nás čekají příjemný dva měsíce, který lidi nazývají jako návrat do normálu.
Jenže ono už nikdy žádný „před Covidem” a „po Covidu” opravdu nebude.
A právě proto se já vždy budu držet své vlastní věty, kterou žiju intenzivně od roku 2012. Slovo „zítra” neexistuje! Je jenom teď a tady.

Nikdy to nebylo jinak, nikdy to jinak vnímat nebudu.
Bez ohledu na to, co se bude dít až se „Korona vrátí z prázdnin” – silně a pro mnohý nečekaně, zato úderně a totálně politicky.

Než se společnost totálně zesere, protože přece volby, tak si užijme každý prchavý okamžik, važme si všeho a všech, kteří nás naplňují optimismem, radostí a láskou.

Jdu se dívat z vlaku na nádhernou modrou oblohu, koruny stromů, které jsou prozářené sluncem, večer strávím v centru na zahrádce kavárny s pocitem, že dnešek jsem prožila smysluplně. A pokud se mi nebude chtít do města, možná se jen sama projdu parkem. Anebo si budu číst.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.