Výkřiky do tmy

Emoce z propisky

Dnes je to týden od mých narozenin. Týden, co nekouřím. Kamarádka mi dnes dovezla nádhernou květinu a nějaké věci. První co jsem doma dělala, bylo focení té skvostné narozeninové kytky.

Byla jsem a jsem pořád dojatá. Vždy mě strašně moc mrzí, že každá kytka jednou zvadne a já si chci uchovat vzpomínku. Napořád! Možná jsem divná, ale neřeším to. Tak totiž vypadá ,,můj svět”. 

Poprvé jsem využila jedinou vázu, kterou v bytě mám. Je to krása. Když píšu tento článek, pořád po té kytičce pokukuji! Radost! 

Zároveň jsem dostala i věci, většina ze Zary. Vím, že spousta slečen a žen by se už jen z toho faktu posrala. OMG!

Já vždy tento obchod míjela, protože jsem věděla, že není v mých finančních možnostech. Tak nač tam chodit? To je jak kdybych šla do nejdražší restaurace a něco si objednala… A zaplatí to kdo? 

Nechala jsem si krásný dřevěný ramínka, ty jsou asi z Ikey, což je místo, kam se snažím velmi dlouho a marně dostat. A dvě kabelky. 

Zejména jedna se mi moc líbí a zítra si ji beru na oční. Jo, je to Zara. Ale že bych to hrotila? Prostě je hezká.
Není to vůbec o tom, že bych si neuměla vážit darovaných věcí. Naopak! 

Byly tam i nádherný černý boty. Navíc mi seděly. Jenže byly na podpatku, takže bych se nedostala ani z bytu. Asi tak dvě minuty jsem si připadala sexy! Haha!
Vrátila jsem je do tašky s dobrým pocitem, že je někdo jiný vynosí. Já si potřebuji koupit tak troje tenisky.

Vzpomínám si, že u Absolutoria jsem měla jednoznačně nejlevnější šaty. No a? Těch komplimentů, bylo to tak vtipný. V šatníku je mám dodnes.

Nebyla bych to já, abych kamarádce též něco nevěnovala. My to tak dost často máme. Nevím proč! Asi proto, že si chceme dělat radost, že by?
Nikdy to rozhodně nebylo něco za něco, květin tato vodnářka dostala za svůj profesní život nespočet. Takže má určitě víc než jednu vázu. Haha!

První její dotaz zněl: ,,A proč? Co zas blbneš? Narozeniny jsem už měla.” ,,A to ti nemůžu dát něco jen tak?” Nebyl čas na dohady a zbytečný kecy. Nebezpečně, v silnici. Vždy mne tímto chováním šíleně stresuje. 

Tahle bytost ode mne vždycky dostávala maličkosti, dokonce, když mi bylo psychicky velmi zle, věnovala jsem jí malinký dřevěný betlém, kde je ve spodní části razítko, že je opravdu z Jeruzalému. Hned mi bylo o dost líp, cítila jsem vnitřní klid. Dost pravděpodobně skončil někde v krabici mezi dárky. Mně to ale nepřišlo podstatný.

Věděla jsem jedno důležitý, od této chvíle je v bezpečí. Protože kdyby se mi něco stalo, je někde na skládce. Což by mne dost mrzelo. 

A to není všechno –  jednou se tahle žena postará i o moje slůně! Slíbila mi to. No není totálně boží? Dokud nezavřeli divadla, tak občas doslova.
Když jsem jí situaci kolem slůněte a jeho příběh emotivně a s důrazem vysvětlovala, z celé pointy, proč by mělo bejt u ní, moc nadšená nebyla.
Ale nakonec souhlasila. Ne, že by toužila po mým talismanu, ale protože je vnímavá.

Nejčastěji ode mě vždy po koncertech dostávala nějakou drobnost a dopisy.
Když říkám dopisy, tak tím myslím rukou psané emoce a slova díků. Ve druhém pádě množného čísla, samozřejmě.

Ještě loni jsem ve škole běžně psala rukou. Mám svědky! Ale situace se změnila. Psát na iPadu je terapie sama o sobě, většina lidí mi řekla, že by s ním šlehla po první větě. No haló? Byl drahej a koupila jsem si jej k Vánocům.

Bylo ve mně mnohé, ale hlavně jsem nutně a neodkladně potřebovala sdělit pravdu! Chtěla jsem napsat dopis, ve kterém bude vše tak, jak to doopravdy cítím. Moje emoce a dojmy.

Ale hlavně jsem potřebovala sdělit vše důležité v ruce psaném textu. Já si jej nejdřív psala do tabletu. Aby to mělo nějakou strukturu. Znám se.

A pak… Psát jsem začala v sobotu a skončila dnes, jakože v pondělí! 

Ne proto, že je to elaborát, je to jen pár stránek. Psací písmo už nedávám a cosi jako tiskací je docela blbě čitelný, řekla bych. Ale opravdu jsem se snažila. 

Hned v neděli jsem se probudila se seklým krkem, znala jsem příčinu. Nevadí. Nemůžu to vzdát, nemůžu!

Ale došlo mi to. Moje emoce, které jsem vždy psala propiskou jsou zřejmě posledním ,,dopisem”, který jsem kdy napsala. Týden po mých 29. narozeninách. 

Přemýšlela jsem, jak je to vcelku nedávno, kdy jsem si vybírala propisky a diáře, sešity, bloky podle vkusu. 

Jako mnozí to oblečení v Zaře. A vůbec mi nedocházelo, jak vzácný okamžik to je. 
Proč bych měla přemejšlet nad nádherným sešitem a Depeche Mode propiskou? Chci psát, a co víc bych měla řešit?

Najednou jsem nad řádkovaným blokem seděla tři dny. S gumovací Pilotkou v ruce, kterou jsem hojně využívala, aby to po mně bylo alespoň trošku čitelný. 

Tohle není sebelítost, na tu nemám čas ani povahu, vždyť zítra jedu na oční a dá-li osud tak snad i do správné nemocnice.

Zas tam budu sedět nekonečný hodiny. Nemůžu si číst, protože po rozkapání celej den nic nevidím.
A sluchátka taky nejsou ideální, protože často lítám z ambulance do ambulance, takže je dobrý vnímat co se kolem děje.
O sluch jsem zatím nepřišla a byla bych vděčná, kdyby to tak zůstalo.

Ale já ten dopis dopsala. Sice po třech dnech, v bolestech, kdy jsem neustále hledala místo, kde zrovna okem zvládnu nějak zaostřit, ale nakonec jsem to dokázala!

Je mi vlastně jedno, co s textem adresátka udělá. Ale já jsem to nevzdala! Napsala a darovala!

Možná v této podobě úplně naposledy v mým životě, ale s absolutní upřímností, pravdou, zajisté s úctou, vzpomínkami a láskou.

Moje Slunce je totiž jediná bytost ve Vesmíru, která mi smí říkat čúzo. Haha! Protože v tom navždy bude tolik laskavosti a pochopení. A o tom to je.

Byl to můj čas, který jsem věnovala papíru a propisce, a kterého nebudu do konce svýho života litovat. City a důvěru – to fakt v Zaře nekoupíte.
Kochám se tou nádhernou květinou a vím, že jsem něco, co pro mne bylo opravdu moc důležité, ještě stihla. 

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.