Výkřiky do tmy

Rok od nouzového stavu

Bylo 12. března 2020, 14:00. Před občany, kteří byli vystrašeni, předstoupila vláda. 

Začal první brífink, kde nám premiér řekl následující: ,,Vláda České republiky dnes, 12. března 2020, v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona ČR. 110/1996 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlašuje pro území ČR z důvodů ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav.” (Andrej Babiš)

Původně měl trvat 30 dní. Nakaženo bylo 116 lidí. 

A všichni jsme vyměnili rtěnky a úsměvy za jakoukoli roušku. Často doma vyrobenou. Nebo aspoň šálu. 

Poprvé začal platit zákaz vycházení ven bez ochrany obličeje. První nouzový stav byl dvakrát prodloužen. Nakonec skončil 17. května. Po 66 dnech. 

My, studenti posledního ročníku, jsme začali panikařit. Distanční výuka, psaní absolventský práce, studium stylem “nauč se sám”. Minimum vyučujících se nám věnovalo. Minimum vyučujících začalo zkoušet přes Zoom.  Minimum vyučujících bylo proaktivních. Naopak. Většina si vzala OČR a do Absolutoria jsme o mnohých skoro neslyšeli. 

Takový byl rok 2020. 

Projevila se mezilidská solidarita. Soudržnost a empatie. Zavládlo šero. Ale slunce mnohým z nás z duše a očí nezmizelo. Upevnila se některá přátelství. Jiné vztahy definitivně skončily. 

Nevěděli jsme co bude, ale věděli jsme zásadní. Pořád byla v našich životech naděje.

Je 12. března 2021. Rok od vyhlášení prvního nouzového stavu. Dostudovala jsem a mám červený diplom. V šuplíku. 

Bydlím v Praze. Na tuhle garsonku jsem docela pyšná. Poprvé jsem si zařizovala byt. Dost věcí jsem dostala, něco prodala, abych jiné koupila. Spoustu věcí vytřídila. Vím, kdo to vše potřebuje víc. 

Hodně jsem utrácela, cítila jsem se tak nějak svobodně, než mi došlo, že o tom svoboda a dospělost fakt není. Dost možná je tomu naopak. Poučila jsem se! Chybama se člověk učí.

Od 24. června 2020, kdy jsem po skoro dvou letech sáhla na cigaretu, ,,díky” ségra, mám dnes čtvrtý den abstinence. Zatím to zvládám docela dobře. 

Musím se naučit šetřit. A vařit. A spoustu dalších činností! A co si budem, zrovna cigára už jsou fakt drahý, pokud si nevystačíte s krabkou alespoň na týden. 

Ale trávy se nevzdám. Až najdu nějaký kvalitní zdroj, protože ta mi pomáhá. Jen u rodičů se bez ní budu muset obejít, bylo by jim zle. A to nechci. Mně voní. Proč mne to nepřekvapuje?

Od nového roku jsem prožila dvě silné ataky BAP. Topila jsem se v depresi, úzkosti a panice. Po dost dlouhé době beru medikaci tak, jak mám. Zodpovědně. Není léčivá. 

Vždy budu holka, která má bipolární poruchu. Do konce života budu prožívat vzlety (snad) a pády (zajisté). 

Díky lékům by však mé propady mohly být o něco mírnější. 

Přestože mám BAP – smíšený typ, tak u mne totálně dominují dlouhé depresivní epizody. Krátké hypo/mánie. Život není fér. Haha! 

To asi nepochopíte, se vobčas stává. Nemůžeme se smát stejným věcem. Neberem přece stejný léky.

Bojují s každým práškem, který musím polknout. Přibrala jsem, přestože váha tvrdí opak, já to poznám. 

To břicho. Nenávidím všechny vedlejší účinky léků, a nemám kladný vztah ke cvičení, ale budu muset začít něco dělat, najít aktivitu, kde neni tlak na oko. Správně nesmím nosit ani těžší nákup.

Po devíti letech už vím a pochopila jsem, že BAP nijak nemění osobnost, inteligenci, kreativitu – vše si uvědomuji. Musím dodat – bohužel. Není to kňučení do prázdna. Ale je to fakt a kdo tohle nezažil…

Naopak, ataky depresí a mánií ze mě dělají někoho ,,jiného”. 

Moje subjektivní vnímání reality je absolutně mimo. A okolí to vidí, já ale ne. Najednou mi chybí reflexe. Jsem “ve své realitě”, sebereflexe  je jen lež, které bezpodmínečně věřím. Přesvědčují o mé pravdě okolí. Nebo mlčím, neberu telefony, neodepisuji na maily, SMS, protože to najednou ,,nejde”. 

Ale o bipolárce budu psát detailně jindy… 

Jenže… Rok od prvního nouzového stavu je pro mne i změnou fyzickou. Levé oko (na které nevidím) se dál horší. Deformuje se, produkuje vápník. Kdyby aspoň zlato!!! Rohovka se ztenčuje, oční protéza už není jen moje absolutně děsivá představa v mé mysli, ale jediné řešení, které už jsem doopravdy přijala a těším se až tuhle operaci budu mít za sebou a vyrobí mi oko. Jak tohle píšu, přijde mi to opravdu vtipný, směju se, ačkoli celý výsledek je nejistej. Charlie? Přines oko! Haha!

Bolesti neustupují. Naopak. 

Na narozeniny a den poté jsem zas zažila úlet. Už jsem nezvládala, a tak jsem 10. března volala do VFN v Praze na oční pohotovost. Byla to první nemocnice, kterou mi vyhodil Google. 

Jak bych asi měla vědět kam volat? To vím jen v Brně. Jenže se nesmí cestovat mezi kraji. 

Z bolestí jsem smrkala a oko přelepila odličovacími tampóny. Nic lepšího mne nenapadlo. Bylo mi zas fyzicky šíleně zle. Ne poprvé. Moji rodiče už mne v těchto stavech znají. 

Když jsem se napříč oční klinikou nikam nedovolala, tak moje zoufalství, které umocňovala bolest, bylo hmatatelný. Běžně bych to nikdy neudělala, nejsem magor, ale zavolala jsem přednostce kliniky. 

,,Dobrý den, jsem v Praze nová, mám šílený bolesti levého oka, potřebuji enukleaci, co nejdřív.”  Ty vole, si musela myslet, že jsem absolutní debil, ale bez přílišného nadšení se mnou komunikovala a neposlala mne na psychinu. Uf! Zoufalí lidé vedou zoufalé hovory. 

Jednou se jí omluvím, trapas byl cítit na obou stranách. Smrkala jsem (bolestí, nic dojemného se nedělo), a důsledně si zapsala mail, kam jsem měla poslat lékařské zprávy. 

Kromě bolestí se mi za deset let už potřetí, chytil na čočku šedý zákal. 

Vítej zpět, dlouho jsme se neviděli. Haha! 

Mně už tohle celý opravdu přijde komický. Tohle je veselej článek! 

Já se fakt směju. Věřte, nevěřte!

Abych si zákalu opravdu všimla, vzal to i přes místo, kde moje oko ostří. Takže už nezaostřím. 

A zatím se nikomu nechce v mém oku hrabat, nikdo nechce páchat lékařskou sebevraždu… Mám tam mnoho dalších vad.

Riziko, že najednou neuvidím zde prostě je. A je dobrý, aby s tím pacient i lékař počítal. 

Zatímco svět řeší Koronavirus, neodkladná péče se odkládá. 

A kromě Covid pacientů umírají i ti, kteří nebyli urgentní. 

Já mám ale štěstí!!! 

Rok od vyhlášení nouzovýho stavu, na den přesně se stal zázrak. 

Moje lékařské zprávy a dlouhý elaborát, kde už jsem zmínila vše, tedy i BAP, doopravdy četla přednostka kliniky, oční lékařka, a ta všechno = mě, předala primáři kliniky! To je hustý a nejhezčí narozeninový dárek ever! A co je nejvíc? 

Dnes mi volali, uvolnil se jim termín a v úterý mám přijít! Jo, jo, jo! Nová etapa s názvem “život oka v Brně i Praze” může začít. 

A já jsem vděčná. Vděčná, že za rok s Covidem mi neumřel nikdo blízký. Na Covid. 

Na Tebe, Ivetko myslím často. Letos jsi mi poprvé nepopřála k narozeninám. Poslední přání jsem si vytiskla. Chybíš mi, víš? Často… Naše dialogy a tak… O malé Aničce nechci psát. Jen… Nezapomínám!

Jsem vděčná, že jsem se rozhodla mnohé v mým životě změnit. Na hrdinství už není prostor. 

Jsem vděčná, že se moje psychika dost blíží stavu remise. I kdyby jen na chvíli, je to skvělý, krásný a milý. 

Ne. Hladina léků ještě není v krvi dostatečná, na to je ještě brzy, ale možná právě o to větší potřebu díků v sobě mám.

Jsem vděčná, že složitě, ale píšu, do tam & zpět. Kdyby někdo netušil, to je pětiletý deník, který jsem sama sobě koupila k Vánocům. 

Zvolila jsem červený, ten je charitativní. Snažím se bejt denně fakt upřímná. 

Jsem vděčná za všechny vzkazy, dopisy, které jsem napsala rukou! Třeba si je adresáti nechali. Nebo taky ne, to je jedno. 

Jsem vděčná, že se začínám dostávat k lékařům, trvá mi tohle nekonečné obvolávání už skoro půl roku. 

Jsem vděčná, že moji přátelé zůstali v mém životě, přestože většina je v Brně. Víme o sobě. Nemají to se mnou snadné. 

Jsem šťastná, že jsem si znova podala přihlášku na Vejšku. Slibuji, že pokud se znova dostanu, tak už nastoupím. Dálkově. Logicky.

Jsem šťastná, že už se pomalu ale jistě učím s VoiceOverem. To je hlasový výstup, už jsem psala jako neandrtálec a vadilo mi to. 

Sorry všem kdo texty museli číst. Zatím mi to jde pomalu. Proškolena jsem byla včera. Někdy se vztekám, 

kdybyste viděli nevidomého, jak je rychlej. Ty vole! Já chci taky!!! Musela jsem si objednat levný bezdrátový sluchátka, kvalitní s drátem tady mám. Ale fakt se snažím, kdo je připraven – není překvapen. 

A jsem neskutečně vděčná, že si mě po roce od prvního nouzového stavu všiml primář oční kliniky ve VFN, to vážně nechápu. WTF? 

Já o VFN nic nevím, ale prý je to kvalitní nemocnice.

Jedno ale za mnoho let po nemocnicích všeho druhu vopravdu vím. Spíše než o nemocnici, je vše o lidech. Tak snad to nebude kretén. 

Fakt pardón, ale těch už jsem zažila nespočet, to není nic osobního. Vždyť se ještě ani neznáme. Ale poznáme…

Už rozumíte názvu tohoto webu? Dávejte na sebe pozor. 

Zdraví si fakt nekoupíte. A světlo je dar. V duši i očích. 

Tak až zas budu připíjet na světlo, prosím, akceptujte mne, dnes už víte proč tak roky činím. Už alko skoro nepiji, ale přesto. Na světlo, moji drazí i cizí! 

Attachment.png

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.