Výkřiky do tmy

Žít Best of

A tak si říkám, jak je čas nekompromisní. K osmnáctým narozeninám jsem od mamky dostala zlatý prstýnek, který nosím dodnes.
Druhý prsteníček zůstává volnej. Co kdyby někdo někdy…

Najednou je mi devětadvanect. Ne devět, ne devatenáct… Mám potřebu si svůj život rekapitulovat úplně stejně jako to mnozí dělají na Novej rok, ten nesnáším. Narozky taky nesnáším.
Takže jsem vděčná, že je vše zmíněné zase na chvíli v nedohlednu.
Ale představa, že mi bude třicet… Tak bych chtěla poprosit Boha, Osud, Vesmír… Mám jediný sen… A snem zůstává.

Jak mám pak bejt ta slečna, která nad ničím nepřemejšlí? OMG! Jsem ryba! Ale jak říkal (nejen) Petr Muk: ,,Ať už jsi dole nebo nahoře, hlavně se z toho neposrat!” Psychika umí strašně moc, ale jestli něco fakt nesnáším, tak je to sebelítost.
Každýmu byly karty rozdány jinak, netuším, kde jsem byla, když padaly Esa, ale každej musíme hrát s tím, co nám bylo dáno.

A jak jsem psala už před Absolutoriem: Jste šťastní? Máte možnost seberealizaci, která vás naplňuje? Milujete a jste milování? Pak jste už dávno vítězové. S titulem i bez něj. Protože úspěšný život rozhodně není ukazatelem štěstí.

A tak pokud bych směla mít přání v první den roku dvacátéhodevátého. Ať mne minulost poučí natolik, že si ji nebudu muset zopakovat a budoucnost je odrazem toho, kým doopravdy jsem.
Pak by do mého života mělo šanci vstoupit světlo i láska. A co víc bych si měla přát? Jasně, že mne ledacos sere a celý život srát bude.
Ale jsou situace, který prostě nezměním. Tak to je, ať se mi to líbí, či nikoli.

Ale ikdyž nemohu pohnout se skálou, tak to ještě neznamená, že ji nemohu zdolat. A to bych sama sobě v tom posledním ,,dvacet” roce fakt přála. Znova vstát, překonávat vlastní limity, bejt milovaná i nenáviděná. Ale vždy zůstat sama sebou a žít konečné Best of.
Nevím, jestli si přeji moc, ale vím, že tomu všemu chci vykročit vstříc.
Ať už to dopadne jakkoli!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.