Výkřiky do tmy

Chandra

Neozývám se nikomu… Celý je to tady zas, jen je to o to divnější. Vše už se zdálo snesitelný, omyl!

Jsem tedy v pořádku? Ne. 22. 2. jsem byla na pohovoru v Motole. Myslím, že jsme obě strany vycítili, že máme od pozice odlišná očekávání. Ale byl to krásný, jarem vonící den. A já strašně doufám, že jsem poprvé v životě nebyla přesvědčivá a nebudu přijata.

Venku se začíná probouzet jaro. Slunce svítí a teploměr ukazoval krásných osmnáct stupňů. Vyrazila jsem ven, pouze v tenkém svetru a rozeplým kabátu. Vůbec nevím kudy jsem šla. Bylo mi divně, ale po šíleným podzimu a zimě je slunce a teplo za odměnu.
Deprese jsou přece potřeba rozchodit. Vitamín D podporuje imunitu, notorieta!

Co se ale neví je fakt, který si nevymyslelo mé psychické rozpoložení.
Je to mnou objektivně zhodnocený dojem…
Ani mé nejbližší okolí mi nerozumí. A já nerozumím tomu, proč se tohle muselo stát? Vždy jsem si opravdových přátelství (a těch je minimum) vážila mému zdravotnímu stavu navzdory. Tak co jsem udělala špatně? Racionální odpovědi jsem se, bohužel, nedočkala. 
A tak mé myšlenky vytváří své vlastní odpovědi.

Vše jsem zakončila větou: ,,Nechám vás být. Aspoň budete mít klid.” Nejednalo se o výkřik do tmy, prázdnou frázi.
Nejbolestivější rány duše nevznikají za křiku, ale v tichu, kdy už nemá člověk sílu ani šeptat.

Byla a stále je má věta plná mé bolesti a smutku. Ale vím, že životy ostatních jdou dál. Se mnou – beze mě. A to je v pořádku, tak to má být
Naštěstí ale především vím, že přátelé jsou šťastní, minimálně v rámci možností.
Tahle skutečnost vnáší alespoň trochu pokoje do mě duše – vím, že mě už tady nepotřebují. Mám totiž v životě bytosti, které život nevzdají.

Místo abych poznávala Prahu v doprovodu slunečné atmosféry, mám problém být. Žít. Existovat.

A nechci, aby poslední vzpomínka, která okolí zbyde, byl pohled na moji osobu, která je fyzicky i psychicky na dně. 
Stačí, že na PPLka a paní pošťačku se snažím mluvit s naučenou maskou. Kterou letos již značně skrývá respirátor. Prej mám smutek v očích, říkal jeden kurýr. 

V poslední době už skoro nebrečím.
Zato se neustále třepu, bez důvodu, nejednou jsem sebou vyčerpaná sekla. Střízlivá. Protože na dně flašky jsem nikdy řešení nenašla. Asi jsem jich vypila málo?
Jsem strašně unavená holka, která si neumí říct o pomoc. Prostě neumí! 

Ten průser, který mnozí zažívali loni, s příchodem Covidu, ten najednou vnímám já. O rok později, o dost intenzivněji, v době kdy už se společnost nějakým způsobem naučila s tímto virem žít. Zato já jsem v hajzlu.

Opravdu chcete vidět holku, která se sype? Opravdu si mne chcete pamatovat v tom nejhorším světle, v temnotách? 
Opět nezvládám zvedat telefony, odepsat na SMS… A zas a pouze svojí neschopností ubližuji druhým! Jak myslíte, že se mi s tímto vším žije?
Za tohle se nenávidím, je to jeden z bodů v mém celoživotním seznamu výčitek. 
Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. A dělo se. Děje. Chápe vůbec někdo, že já si těch osmadvacet let pamatuji a že už umím říct ,,promiň”, wow a dál?

Nač vám je v životě někdo, jako jsem já? Jsem míň než nic. Nýmand.
A je mi to jedno. 
Jsem tak strašně ubohá a neprospěšná týhle společnosti. Oko se horší a mne to nezajímá. Už nemám sílu cokoli řešit. Ani energii, ani chuť a potřebu… 

Při představě, že bych teď měla někam jet, tak se objeví ihned totální úzkost. Vítej! Kafe, čaj nebo rovnou vodku?

Uzavřela jsem se do svého světa, protože face to face bych taky třeba mohla začít brečet, že? Tak trapný… Co je víc ubohý, když tady budu mlčet, možná bulet… Nebo fakt, že nezvládám komunikaci ani v rámci územního kraje?
To není o tom, že nechci. Pane b-ze, jak já bych chtěla bejt zas ta fajn holka, která je tady pro druhý. Nyní tady nedokážu bejt ani sama pro sebe. 

Věřte, je to o dost horší než se může jevit. Papír snese všechno, ale psychiatrička už méně. Takže tady bych vlastní sebereflexi raději ukončila. Nerada bych cestovala jiným než osobním automobilem… No a nebo… Nic.

Přesto…

Chcete si uchovat alespoň nějaké střípky toho, kým jsem uměla být? Mám velmi v mlze, kým jsem byla. Zda vůbec někým. Ale když jsem vás měla ve svým životě a mám navždy ve svým srdci, což jako fakt cítím. Tak občas něco milého muselo bejt, ne? Víte, že já v poslední době nerozumím ničemu a nikomu.

Ale věřím, že nikdo z přátel by nedokázal hrát tak blbej film na city, kterej umí jen moje “máma”. Ona k tomu má důvod. Špatný svědomí se tomu říká.
Nikdo vás v mém životě nemůže držet, ale musíte to být vy, kdo mi oznámí, že tohle byla derniéra. Víte, že já v poslední době nic nechápu…

A jestli se chcete ptát, zda mi můžete nějak pomoci? Serte na to. 

Jediný, co by mi pomohlo, je obejmutí a ubezpečení, že tento stav je jen dočasný. Že přejde. Že to zase budu já. Nebo nabitá střelná zbraň, nemá někdo? 
Lhát se nemá a nikdo z vás netuší, jestli a kdy to vše zase přejde. Jestli je tohle vše jen dočasný. Nikdy nic už nebude lepší, já to vím.
A Lhát se musí.

Pamatujte si mne v co nejhezčích obrazech, pokud vám nějaké zbyly. Prosím!
Màm vás ráda. Fakt. Navždy si budu pamatovat naše prožité. A to mi opravdu věřte.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.