Výkřiky do tmy

Lidi jsou takoví zmrdi!

Markét? Jsi v pohodě? Začínám mít o tebe strach… Znám Tě.” ,,Neozýváš se, je vše OK?” Úvodem chci říct, že si všímavosti nejbližších moc vážím. Není to samozřejmé. Ba naopak, jedná se o velmi vzácné gesto. Ale… Ne nejsem v pohodě. Vůbec nejsem v pohodě. Buď brečím nebo spím. 

V noci rovnou nespím, budí mne velmi živé sny, úzkosti. Děje se toho mnohem víc, ale o tom jindy.

Z posledních sil jsem si v týdnu zavolala tágo. S vyplým tacháčem, přesto jsem jízdu samozřejmě zaplatila. Večer jsme objížděli PPL, abych zboží vrátila včas.

Dost nerada, protože mám jediný zimní boty od Mustangu, který mi sedí, jedny podzimní boty, koupený když se ještě smělo do obchodů a jetý tenisky – když jdu s odpadky, otevřít tady donášce. Jo, a trekový. Ty mam dlouho. Naštěstí.

Nemám jedny jediný tenisky ven, a to bude jaro. A já boty musím prostě opravdu zkusit. Přes e-shop cesta nevede. 

S nejmenovaným taxikářem (GDPR) jsme večer našli i nonstop lékárnu, kde jsem mohla vyzvednout e-recept, a tak mám pět skleniček léků na úzkosti. Než mne začnete hejtovat, tak ne, nenadužívám je.

Když jsme konečně dojeli ke mně před dům, s léky a odevzdanou krabicí na pobočce PPL, stalo se něco, co jsem poté tajně obrečela s vnitřním monologem: ,,Lidi jsou takoví zmrdi!” 

Proč? Protože, přestože mi v daný moment dotyčný pomohl, pronesl větu: ,,Dej mi pusu.” Když sedíte s chlapem v autě, je lepší vyhovět. Vždy je lepší tyhle odporný pohnutky přetrpět. 

Pokud chcete přežít. ,,A ještě si sáhnu na to tvoje krásný stehno.” ,,Když ti to udělá radost…” Nevím, jestli ve mně bylo víc beznaděje, a nebo apatie – dělej si co chceš. Jsem zvyklá, že chlapi všeho věku jsou hovada a bránit se v zamčeným autě? 

Sci-fi. ,,Když ti to udělá radost…” ,,To víš že udělá.” Hlavou mi běžely všechny scénáře, které by mohly následovat. Ne všichni majitelé tága nejsou fér. Lidi umí bejt zlí. Zmrdi!

Jestli vás při čtení napadla myšlenka, zda jsem to ihned někomu řekla? Ne! Jste první. Vnitřně jsem si to potřebovala zpracovat, abych o tomhle trauma zážitku napsala alespoň pár řádků. S pocitem: ,,Markéto, jsi ten největší kretén, děvka společnosti. Nač ses učila na terapiích křičet, vymezovat se, mít se ráda?” 

Nevím. Ptejte se té malé Markéty. Se syndromem příliš hodná holka… A k čemu by jako vůbec bylo, kdybych o tom zpětně někomu volala? K ničemu.

Přesně tak se cítím. Jako holka, která je tady zbytečně. K ničemu. Tak nějak navíc. 

Doslova. Biologická “máma” mi tohle dala za celý únor tolikrát najevo, že jsem si musela cele Brno všude zablokovat. V telefonu, na sociálních sítích. Včetně mých sourozenců, dvou synovců i neteře. Ti jsou v tom vcelku nevině. 

Ať se ptají jejich mámy a babičky, co se stalo, určitě si nějakou lež vymyslí. Tak jako vždy. 

Za lži, manipulace by klidně mohla získat diplom, ale o tom třeba osmýho března. 

Post na FB i článek jsem psala se značným předstihem, protože vím, že na MDŽ toho schopna nebudu. Tak jako každej rok, už 29 let. Je to mazec, teď je to deset let od oficiální dospělosti, maturity a všeho kolem…      

.


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.