Výkřiky do tmy

Život bez života

Víte, co je v digitálním světě zvláštní? Že můžete napsat klidně dvacet článků, naplánovat deset příspěvků na sociální sítě, nastavit čas jejich zveřejnění, ale fyzicky už tady dávno nemusíte být. Respektive. Bejt tady. Mrtví.

Čehož se dá nádherně využít. A bravurně tak jednoduchou cestou mást okolí. Prej i SMS jdou plánovat dopředu. Odešlou se tehdy, kdy tušíte, že byste mohli být podezřelí. To musím někdy vyzkoušet! Funguje to na iOS?

Stačí psát (vytvářet iluzi živého), v momentě, když vám to duše ještě dovoluje a jste schopní ťukat do iPadu, klávesnice. Využít tento čas produktivně. 

Já jsem člověk, který nevěří na “zítra”. A je to o mne všeobecně známo.

Sejdeme se zítra, oslavíme to zítra, napíšu ti zítra… Zítra je pouhou iluzí dospělých. Nic víc.

Ani děti nepotřebují ve svém životě pojem zítra. Žijí teď a tady. Teď si poprvé sedly, nyní udělaly první krůčky, teď si chtějí oblíknout své oblíbené oblečení…

Teď, v tento moment, to tak cítí. 

Jenže poté a velmi brzy jsou naše životy odrazem toho, co od nás očekává společnost. 

A rodina. A pokud máte syndrom hodné holky, v tomto momentu váš život končí, přestože cítíte, že tohle s vámi nesouzní. Ale jste příliš hodná…

Školka, škola, střední škola, vejška, práce a kariérní růst, osamostatnění se od rodičů.

Často v tomto kolotoči zapomínáme sami na sebe. Naše sny a talenty zničila už základka, mnohdy výchova v rodině. 

Celá řada traumat z dětství si v dospělosti žádá vysokou míru naší pozornosti. Proč? Protože jako děti jsme žily teď a tady a dospělí přece ví a činí všechno nejlépe, v zájmu dítěte. 

Spousty momentů, které nám vháněly slzy do dětských očí, jsme v dětství neuměli ani pojmenovat, natož trauma nějak uchopit, a najít v tom divným světě dospělých někoho, kdo by nás bral konečně vážně, protože čím hlubší byla dětská bolest, tím větší byla nedůvěra v dospělé.

Zažila jsem ledacos, a jako sociální pracovnice četla tolik kazuistik dětí, které měly štěstí, OSPOD se jejich příběhy zabývá a pro mnohé děti se stal a dodnes je, majákem v rozbouřeném životě mezi dospělými.

Nemáme důvod si věřit. Stydíme se zpívat, nejsme přece umělci. Bojíme se mluvit na pódiu, protože nejsme řečníci. Sebevědomí zapadlo prachem. 

Jakby ne, budoval jej v nás někdo? Kolikrát za život jste slyšeli věty: ,,Vždy tě budu podporovat.” ,Nevadí, že tě malování přestalo bavit, najdeme společně jinou volnočasovou aktivitu.” ,,Miluji tě a vždycky tady jsem a budu pro tebe.” ,, Co tě trápí.” ,,Mám pocit, že ti někdo ublížil, popovídáme si? Úkoly počkají.”

Nebo si z dětství  spíše pamatujete – na tohle nemáš, svět na tebe nečeká, zase jen vyhozený peníze, protože u ničeho nevydržíš, co škola, žákovskou a úkoly…

Křičeli jste jako děti dost hlasitě, aby si vás společnost všimla? Já tedy rozhodně ne.

Ve třiceti máme pocit, že lekce zpěvu už jsme promarnili. Občas se rozhodneme doplnit si vzdělání. Ale proč? Nechceme náhodou jen lepší kariérní uplatnění?

Ale uvědomme si to důležité. Žijeme tady a teď už rok s Covidem. 

Naše životy se přesunuly do digitálního světa. 

Jídlo nám přivezou až domů, na on-line meetingy se stačí trochu namalovat, ale jinak můžeme být v pyžamu. 

Knihy přestaly vonět novotou, kterou knihkupectví mají. Můžeme vstávat později, pít alkohol doma, jíst doma, občas uklidit, vyprat. Příliš návštěv totiž fakt nečekáme. K doktorům se nedostaneme, nepřijímají nové pacienty.

Chtě-nechtě podporujeme e-shopy, protože restrikce nám nic jiného neumožňují. 

Jak voní káva a zní aplaus pod pódiem, to už si nepamatuji.

Distanční výuka se velmi liší v přístupu jednotlivých škol, takže už ani úzus fair play vzdělávání neplatí. Ale především, studenti přišli o rok života, sociální vazby, přátelství a emoce.
Studovala jsem takto půl roku, vím o čem píší.

Velmi záleží i na technologiích a financích, kterými rodina disponuje. Protože tady nemáme jen distanční výuku. Nezapomínejme na homeoffice.
Rodiče, kteří musí pracovat z domova. A jejich děti mající distančku. Chápeme se.

Tak moc bychom chtěli do hospody, ale jedinou šancí jsou výdejní okénka. Alespoň zde cítíme určitou formu pomoci druhým.

Kdo nám všem tento rok vrátí? To vše ztracené…
Kompenzací má bejt ,,pětikilo” měsíčně? V situaci, kdy se v sociální politice Česka občas plácá i sociální pracovnice? MPSV, haló?

V čase přílišného smutku sbíráme lajky, jako by na nich záleželo. Šťastný život je víc než šťastný status.
Tím neříkám, že je můj život šťastný. Není, ale díky psaní mám pocit alespoň svého malého kousku svobody v nesvobodě.

A věřte, že “zítra” je jen iluzí. Možná proto, aby se lidé měli čeho držet, možná proto, aby mohli plnit diáře. Kupovat si diář na rok 2021, to byla ale blbost, že? 

Tak až se mne budete ptát, co budu dělat zítra…

Je klidně možný, že zítra už tady vůbec nebudu. A nikdo se to nedozví, protože v digitálním světě je tak jednoduché oklamat své okolí, které naivně věří ve vaši přítomnost! 

Vydala jsem přece nový článek, napsala post na sociální sítě. Haha!

A přitom by tohle mělo tak snadné řešení. 

Čekáte, že vám jej holka bez závazků, která zodpovídá pouze a jen za svůj život, přestože by si moc přála žít jinak, holka, která s každým novým ránem bojuje, vede bitvu s duší, poví? Ale no tak!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.