Výkřiky do tmy

A to je nejvíc!


Kamarádka měla dnes narozeniny. Poprvé jsme je mohly slavit spolu. V Praze! Ve 4:44 jsem poslala narozeninové přání. Ten čas jsem nechtěla promeškat ani o minutu. Má totiž svůj význam a já si tyhle maličkosti pamatuji. SMS jsem odeslala přesně tak jak jsem potřebovala. Měla jsem z toho radost. A troufám si říct, že kamarádka též. Nelžeme si, takže jí to budu věřit.
Domluvily jsme se, že se na chvilku uvidíme.

Poprvé jsem vytáhla ze šatníku overal, který jsem si v létě koupila hlavně do Hudebního divadla Karlín. Na koncerty je méně praktický, protože tam se pije a vyslíkejte se furt na záchodě. Po hodně dlouhé době jsem se trochu namalovala, vždyť narozeniny jsou jednou za rok, tak by bylo dobrý i nějak vypadat.

Bohužel si všímám, že po medikaci na BAP přibírám. Fakt skvělý. Proč díky tomu nemám třeba větší prsa? To bych brala.
Ne, klasika, vše jde zas do břicha. Proto antipsychotika nesnáším. Když jsem se viděla v zrcadle, chtělo se mi blejt. Ale už jsem nestíhala, takže jsem tak odešla. Znechucená.

Počasí v Praze je různorodé a já si nemohla dovolit, aby dárky, myšleno maličkosti, zmokly. Takže jsem jela tágem. Taxikáři v Praze velmi zlevnili. Dělají, co se dá, aby svoji živnost udrželi. A já jsem ráda, že můžu alespoň někoho podpořit. Navíc si vždy povídáme a já se ptám, kudy zrovna jedeme. Prostě holka z Moravy, co dodat.

Věděla jsem předem, že na sebe budeme mít jen chvíli, ale jsem nekonečně vděčná, protože půl hodiny opravdového přátelství je víc než hodina s idiotem.
Když jsem došla ke kamarádce domů, obě jsme se shodly, že nám není nejlíp. Jak by taky mohlo v téhle zkurvené době?
Mně je blbě už od Vánoc. A netuším, kdy mi bude líp. Jestli vůbec někdy. Nezastírám, že jsem byla smutná a asi poprvé jsem to nikterak netajila, ač mám naučenou masku ze slušnosti. Jenže u této bytosti není potřeba. A přetvářka je vždy šíleně vysilující.

Povídaly jsme si, ale do narozeninové euforie to mělo z obou stran daleko. Dárky, nedárky, nejvíc bylo stejně vždy naše obejmutí. Fakt. Tak to prostě vnímám. Protože je vždy upřímný a plný pravdy.

Daly jsme si kafe, dort vypadal skvěle, jen já nějak nezvládala jíst. Omluvila jsem se, protože mi tohle mé gesto přišlo trapný. Navíc jsem nestihla koupit kytku a vnitřně mě to dost sralo. Kafe bylo fajn, protože bylo jako z kavárny.

Předala jsem maličkosti, ale i vyprávěla, jak jsem poprvé v euforii naletěla na podvodnej e-shop. Kdyby tomu tak nebylo, měla bych milej dárek s přesahem. Celkově mi bylo divně a smutno. Z mnoha důvodů.
Ačkoli jsem si vypla zvuky na telefonu, protože jsem chtěla, aby tento čas byl náš, SMS mi chodily na hodinky. Příště je nechávám doma, abych měla klid. Nic milého to totiž nebylo.

Naše dialogy se nejvíce motaly kolem aktuální situace.
Marastu, beznaději, zbytečných sebevražd, zavřených podniků, absence kultury.
Vulgarita do našich debat patří, i to je ukázkou toho, že si vše říkáme přesně, tak jak to cítíme.
Navíc jsem kdysi četla článek, že vulgární lidi mají vyšší inteligenci a prospívá to psychice.

V tomto ohledu bych vypičovala celou vládu a až seženu střelnou zbraň, stěhuji se jen kousek. Pankrác mám za rohem.
Myslím, že by mi bylo mnoho lidí vděčných. A já konečně byla fakt prospěšná společnosti.

Věřím, že kdybychom se nacházeli v normálním světě, tak by kamarádky syn chodil do školy a my slavily, jakože tak jak to k narozeninám patří. Hospoda, chlast, humor. A protože já své narozeniny nemám ráda, o to víc si užívám, když vidím šťastného oslavence.
A navíc miluju dávat dárky, platit za celej stůl a dopíjet po těch, kteří mají pocit, že už by bylo vhodný jít domů. To tak, slavit se má pořádně a dlouho! Vesele, se smíchem i s těmi, které člověk v ten den pozná poprvé.

Za dva tejdny to bude rok, co žijeme v tomto nepochopitelným světě, kdy jsou naše životy v rukou estébáka ze Slovenska, ministra zdravotnictví z Brna a dalších idiotů. A já se ptám. Kdy tohle skončí?

Jasně, že by mne nikdy nenapadlo, že první narozeniny prožijeme doma. Smutný. Ač kamarádka má v sobě rozhodně víc naděje než já. Těžko říct čím to je. Možná proto, že nemá tolik času žít sama se sebou a má povinnosti.

Čas se rychle krátil, dopila jsem vodu, naposledy jsme se objaly, rozloučily a každá si šla svou cestou.

Já ale dostala potřebu slavit. Potkala jsem výdejní okénko! Paráda. Mají aspoň pivo! Nadšená jsem si šla koupit točený.

Má radost velmi rychle skončila. ,,Dobrý den, je Covid, my nesmíme nic rozlévat.” Stála jsem tam jak idiot, kterej nerozumí česky. WTF? Snažila jsem se to usmlouvat. ,,Opravdu máme zákaz kvůli Koroně. Můžete si koupit jedině celou flašku a to platí pro celou naši nabídku.”
To jako myslí vážně? Ať žije podpora alkoholismu!

Jako takhle, bejt tady Petr, koupíme si tak tři flašky a jdeme pít ke mně. Nemám sousedy, takže bychom si pustili z bedny muziku a chlastali na zdraví oslavenkyně! Vína mám víc než jídla. Jenže tady není. A nebude.
Což je, kurva, tak strašně na hovno!

Jeho táta mi vždy říkal, že kdyby Petr věděl, tak by se mi snažil pomoci. Ne kvůli koncertům a jeho profesi. Lidsky. Protože byl citlivej a hodnej.
Zřejmě bychom šli do hospody, on by byl ten seriózní, ale jakmile by poznal moji upřímnost, moji duši a neustálý boj, nebylo by mu to jedno. Protože by mým démonům rozuměl víc než všichni psychiatři světa. Jenže mě nikdy nenapadlo napsat Petrovi mail. Nebyl tajnej. Mohla jsem.
Ale on byl pro mě vždy ten, kdo to dává a já jsem permanentně v hajzlu.
Mimochodem, i dnešní oslavenkyně si na mne musela sehnat kontakt sama.
Ačkoli jsme se potkávaly roky, nikdy by mne nenapadlo dávat jí svůj kontakt. Na co? Někoho jako jsem já nechce normální člověk poznat. Tak to prostě cejtím. Její tehdejší manžel mi ale kdysi volal, aby uklidnil mé emoce. Jakej paradox.

Bylo mi smutno. Divně. Neuchopitelně. Přestože jsem šla původně k Muzeu, nějakým záhadným způsobem jsem se rozhodla jít jinam. Venku jsou totiž lidi. V jednom podchodu hrál kluk na kytaru a zpíval.
Přišlo mi to skvělý, přestože zpěv je střelná zbraň, jak všichni víme. Byla už tma a mně to bylo absolutně fuk. Občas zatroubilo auto, abych laskavě uhla.
Ale dyť jó, furt. Po nějaké době se pode mnou objevily vlaky! Kdo neskáče není Čech?

Narozdíl od ostatních jsem absolutně netušila, kam jdu. Někam vždy musím dojít, nač se stresovat, i Praha ve tmě má svý kouzlo. Nečekaný schod už o něco menší, ale to je riziko, který mi je známo. Měla jsem pocit, že jsem prošla legendární park u vlakáče. Jestli to byl fakt on, netuším.
Ale přepadla mě ještě větší nostalgie, protože takovým parkem jsme vždy procházeli nad ránem po koncertech. Vždy bejval plnej lidí závislých na návykových látkách.
Všímáte si, jak sociální pracovnice nenapíše – vygumovanejch fetek?
(Tak a teď jsem si zavřela dveře do dalších pracovišť).

Stručně řečeno, holka by tam neměla chodit prý sama.
Jo, taky jsem potkala dům s nápisem Radost. Neptejte se mě co to je, ale v ten moment jsem to vnímala jako absolutní výsměch!

Vzhledem k tomu, že nám vláda povolila vycházky jen do 21:00, čas byl neúprosný. Tahle buzerace je horší, než když pacient musí dodržovat vycházky na odděleních psychiatrie. Všude byli policajti. Děsný!

A já zas natrefila na strašně milýho a velmi vděčnýho taxikáře. Můj první dotaz byl: ,,Můžete mi, prosím, říct, kde se vůbec nacházím?” ,,Tohle už je dávno kus Žižkova.” ,,A tady už nemají metro?” ,,Metro tady je, ale to byste musela tady do kopce, docela kus a pak ještě přesedat, když potřebujete směr Pankrác.” ,,Jo, tak to jsem vděčná, že jste volnej.” ,,A já jsem zas vděčnej, že jste se zeptala a pochopila, že nejsem hajzl.”
Zase jsme si povídali o vládě a restrikcích. Stejně jako odpoledne. Jak je tohle šílená doba, jak už jsou i mladý lidi vyplašení. A společnost unavená.

Ale přesto vše. Sedmnáctý únor je pro mne nejkrásnější datum. Protože se narodila ta nejlaskavější vodnářka mého života, která byla, je a hlavně vždy bude mým světlem… Slunce. A já ji dnes směla několikrát obejmout.
A to je nejvíc!


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.