Výkřiky do tmy

Letos je fakt hodně angín!

Ach jo. Mám už všeho po krk. Doslova. O víkendu jsem začínala cejtit virózu. Pohoda. Na to mám svoje kombo – Panadol, hodně Céčka a šalvějový Müllerovy pastilky. Ty mi přivezl Rohlík.

Jenže je úterý. A mě furt bolí trochu svaly, jsem šíleně unavená, je mi zima, ale hlavně nemůžu polykat. Tohle znám. Před třemi roky mi bylo stejně, vlastně nic, jen ten krk. Vím, že mám angínu. Je angína urgentní, když jsme v nouzovým stavu?

Majitel mé garsonky říkal, že kdybych kdykoli potřebovala, praktika máme v domě. Za telefonát o pět pater níž nic nedám, že jo.

„To je někdo tady z baráku, říkala, že ji bolí v krku,“ tlumočila mne sestřička. „Tak máte přijít, ale rychle. Na desátou už máme objednané pacienty.“

Rychle jsem se ze sebe snažila aspoň trochu udělat člověka, vzala jsem roušku a jela výtahem k paní doktorce.

„Dobrý den, já vůbec nevím, jestli Vám smím podat ruku…“ Úvod zblblé holky, která má pocit, že už se nesmí nic. „Jasně, že jo, vždyť je to slušnost. Máte kartičku pojištěnce?“ „A sakra, jasně mám. Ale všechny doklady mám v bytě. Každopádně pojišťovna 211, stačí to? Příště bych ji vzala.“ Připadala jsem si jako idiot, ale to rouška schová. 

„Nevadí. Titul, magistra, máte?“ Začala jsem se smát. „Vypadám na to? Pouze DiS.“ „To není pouze, zdarma jste jej asi nedostala.“ „To fakt ne.“ Vybavil se mi celý minulý rok. Údaje, rodné číslo – to naštěstí umím od dětství zpaměti, když je člověk u doktorů pomalu víc než ve škole.

„A co vše Vás trápí?“ Klasickej úvod doktora. „Mně je to v podstatě trapný, ale jsem jen hodně unavená, občas trochu teplota, s tím vším si vím rady. Ale od neděle furt cucám pastylky na krk a bez efektu. Já si totiž myslím, že mám angínu.“ Samouk medicíny se projevuje, angínu jsme aspoň jednou měli asi všichni a vím, že to je jediný moment, kdy moje osvědčený kombo nezabere. 

„Podívám se vám do krku.“ Zarazila jsem se. „No, to já vím, ale to si musím sundat roušku.“ Evidentně je dobře, že nemám v bytě televizi, už občasné brífinky Blatnýho na iPadu mi poškozují mozek. 

„Jistěže, roušku sundejte, vyplázněte co nejvíc jazyk a řekněte á.“ Špachtle v krku je mnohem příjemnější než tyčinky v mozku, ze kterých se moje dutiny vzpamatovávaly dlouhé hodiny. Byl to moment, kdy jsem na jaře pochopila, že svět se zbláznil.

„Máte silnou angínu.“ Co jsem říkala… „A svého obvoďáka máte kde?“ „V Chropyni, čekám, až se dořeší byrokracie, a pak samozřejmě tady.“ „Jé, Chropyně. Král Ječmínek.“ Hospoda u Ječmínka tam je, ale co teď s tou angínou, přemýšlela jsem už raději potichu.

„Ještě si Vás poslechnu. Oči nebo pocitově za očima Vás nebolí?“ Haha! „Oči mne bolí 365 dni v roce, to angínou nebude. Víte ale, čemu nerozumím? Kde bych k angíně jako přišla?“ „Tomu se vůbec nedivte, letos je fakt hodně angín.“

Hlavou mi blesklo, že i z toho by šla udělat politika! Máme tady hodně pacientů s angínou. Lockdown! Bum!

Docela dost jsem si užívala, že to je lékařka, která mne vůbec nezná. Ta anonymita, žádný labelling a stigma!

Dokonce jí nadchlo moje datum narození, to prej musí mít máma radost a bejt dnes hrdá, že se jí dítě narodilo na MDŽ. „Proč se tváříte tak ironicky?“ ,,Ále, blbý datum, nejsem z něj nadšená, ani já a ani máma.“ Prej máma, OMG! Věděla tehdy vůbec co je za měsíc, když jsem se narodila? A dyť je to jedno. Stejně jsem se měla narodit nejdřív na Apríla. To by vystihovalo můj život o dost víc.

„Napíšu Vám antibiotika, jednou za dvanáct hodin a i když Vám bude…“ „Dobře a budu se cejtit zdravá, tak je musím dobrat, hodně pít a ideálně si koupit i probiotika,“ skočila jsem jí drze do věty. To ví přece každej, já mám jinej problém! 

„A můžu se zeptat, kde je tady nejbližší lékárna?“ Tohle už Rohlík fakt nevyřeší. „Jakože mám jít směr metro C?“ „Přesně, rovně, kolem potravin…“ 

,,Jo, jako ne směr zastávka Vyšehrad, ale směr Tesco?“ „Směr Pražskýho povstání, tam je škola, že jo, kde zahnete a je tam souběžná ulice s naší.“ Snažila jsem se vnímat každý slovo a memorovat. „Jo, a kdyby se Vám začalo ještě hůř dýchat, otekl a zduřel Vám krk, nepolkla jste, tak do Thomayerky nebo…“ 

Můj výraz mluvil jasně, názvy nemocnic znám, ale že tady jezdí autobus fakt nevím. 

„Prostě hned na krční, neznáte to tady, tak si jednoduše zavoláte sanitku.“ „To vůbec, kdyby bylo nejhůř, tak si vygooglím to ORL a pojedu tágem.“ Vybavily se mi všechny mé vzpomínky na RZty, fuj! 

A ta představa, jak volám na dispečink: „Dobrý den, Kuchařová, prosím vás, jsem unavená, hůř se mi dejchá, ale hlavně nemůžu polykat, můžete mi sem někoho poslat? Jsem negativní, ale mám angínu. Počkám před domem. Zaplý majáčky výhodou, protože vás aspoň uvidím! “

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.