Výkřiky do tmy

Nic nebude jako dřív

Únor… Měsíc, který ve mně vždy vyvolává bouři emocí. Všude je sníh. Nepamatuji si, kdy jsem viděla tolik sněhu. A i lidé z Prahy mi psali, že to není obvyklá zima v Praze. Není.
Nedávno se mne moje kamarádka ptala, proč na Staromák přišlo tak málo lidí? Cítím to všude kolem sebe. 

Jarní naděje, sounáležitost a obrovská vnitřní sila jsou dávno pryč. Kde jsou ty časy, kdy jsme se smáli tomu, že Ken (Adam Vojtěch) ze SuperStar řídí najednou naše životy. Let it be. Jako jediný měl v sobě zřejmě i lidskost, a tak rezignoval. Odcházel za potlesku a standing ovation.

Jaká je situace nyní, všichni víme. Zmar, beznaděj… Dopady, o kterých jsem křičela už na jaře, zejména v psycho-sociální oblasti už se projevují. 

Pijeme doma, dost možná víc, než když jsme měli práci, zaměstnanou mysl, povinnosti a nedostatek času. Dětem už je mnohé jedno. Sedí u všeho co má kameru a snaží se vzdělávat. Chybí jim kamarádi, volnočasové aktivity… Jak já všem dětem rozumím!

Chápete ten paradox? Loni jsem měla zkouškový, pět dnů do benefice, chodila jsem do školy, stihla koncert, kavárny, obchody, psala práci, učila se, zvedala telefony… A spala jsem, ustála jsem boj s trémou, uzavřela semestr…  A byla jsem v pohodě. Šťastná.

Letos? Na tohle vše jen vzpomínám. A mám to celý v mlze.

Koukám na ten čistý sníh.

Mým útočištěm je garsonka. Musela jsem razantně upravit medikaci na BAP. 

Po dvou letech jsem chtě-nechtě zase pořádně nasadila stabilizátor nálady, hodně se mi zhoršily úzkosti, mám už rovnou dvoje antidepresiva a má nálada začala cyklovat i během dne. Bojuji s každým práškem, změnou v medikaci. Nedávám to!

Letos je to devět let, co chodím do ambulance psychiatričky a tento projev bipolárky opravdu nesnáším. Už jsem na tyhle etapy skoro zapomněla.

U nabuzení nevím, jestli čekat přesmyk do mánie a začít snižovat antidepresiva. A sotva se tou myšlenkou začnu zabývat, je tady šílenej propad, chandra. Nikdy nevím, jak dlouho bude trvat. Bez antipsychotik neusnu, snažím se je držet na co nejnižších dávkách. Připadám si jako blázen, jako někdo, kdo putuje časem zpět, aby si připomněl, co všechno BAP umí. 

Zase v sobě mám ten vnitřní boj. Nechci bejt obětí Zentivy. Moji nepohodu už odnáší i imunita. To je tak „bezva’’. 

Kupuji léky – oko, gynda – aneb, když nemáš gynekologa, kup si medikaci přes Rohlík, sice vůbec nevíš, zda tyhle vaginální tablety vyřeší tvůj problém, ale doktor mi tohle kdysi dával furt. Teď mi to doveze Rohlík, bez prohlídky, ale až do bytu… Nekonečný bolesti řeší tráva. Tu teď nemám. 

Tělo i duše křičí a společnost začíná mlčet, je unavená, rezignovala, nemá vize, nevidí naději.

Tak moc mi chybí to vše, co jsme dost možná brali jako něco co je samozřejmý. Bylo normální jít do restaurace, učit se v kavárně u latte, dát si alkohol venku, jezdit po koncertech, jít do kina. Jít k doktorovi. Bylo normální žít.

Bejvávalo… Už nikdy nic nebude jako dřív.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.